Kuriózní je, že dlouhověkost zatím prokazují pouze lidé narození před druhou světovou válkou, kteří mládí a první desetiletí svého zralejšího věku prožili v úplně jiném světě, než je naše, velice vážné psychiatrické diagnózy zasluhující přítomnost.

Současné úvahy o tom, že lidé narození v průběhu sedmdesátých let 20. století půjdou do důchodu až někdy v sedmdesáti letech, případně ještě později, budí u těchto ročníků nemalé obavy. Posouvání věkové hranice pro odchod do "penze" nabízí ovšem celou řadu docela kuriózních otázek a souvislostí.

Tak především je zde otázka, zda posouváním hranice pro odchod do důchodu náhodou nevzniká v podstatě nová forma skryté daně pro lidi, kteří po celý život pracovali, sami do důchodového pojištění odevzdávali část svého výdělku nebo jim byla strhávána zaměstnavatelem v liché naději, že z této částky se tito lidé později dočkají alespoň své nevysoké, toliko k holému přežití o chlebu a vodě vypočítané penze?

V každé době, tedy i v časech, kdy ženy-matky odcházely do důchodu v 55 (či 57) letech a muži v šedesátce, pracovala příroda na tom, (omlouvám se za lehký cynismus), aby se jisté procento pracujících a na důchod si v naději spořících občanů své penze nedočkalo. Nemoci, úrazy, špatná životospráva a jiné rány osudu šetřily takto státní kasu povždy a část peněz po léta ukládaná na pozdní renty důchodců propadala "na jiné účely".

V moderních časech se zejména vyspělé demokratické země rády chlubí tím, že statisticky vzato se lidé dožívají vyššího věku, a tudíž docela mylně přisuzují úspěch vyššího dožití údajnému neustálému zlepšování kvality života, lékařské péče a podobně. Takže by mělo být úplně normální, že když se moderní hektický styl života v přelidněných městech, v každodenním krvavém boji se složenkami, fakturami, účty a svými bližními o místo na slunci, vypočítaný doslova na minuty, údajně blahodárně promítá do delšího pobytu na povrchu zemském, že by se neurózou doby takto náhle omlazení staříci a stařenky měli svému dravému psychiatrickému prostředí odvděčit a chodit do práce vydělávat si sami svůj chléb vezdejší, tedy důchod, i ve věku, kdy by si třeba už přáli odpočinout, nebo kdy už opravdu nemají síly nazbyt.

Kuriózní je, že dlouhověkost zatím prokazují pouze lidé narození před druhou světovou válkou, kteří mládí a první desetiletí svého zralejšího věku prožili v úplně jiném světě, než je naše, velice vážné psychiatrické diagnózy zasluhující přítomnost. 

Takže nesmírně spokojení statistici báječného dožití, nadšení z toho, jak se předválečné generace dožívají osmdesáti devadesáti let, opravdu nemají po ruce pražádný důkaz, že se v horizontu jedné či dvou desítek let nezačne průměrný věk dožití lidí již plně odevzdaných do starostlivé péče naší na každém kroku člověka obtěžující civilizace zase pomaloučku snižovat. Tito nadšenci moderního věku rovněž zcela ignorují rostoucí počty neuróz a sebevražd a spolu s tím stále se zvyšující počty nejrůznějších léčitelů, astrologů, mágů, šamanů, "koučů", vykladačů karet, věštců z koule, kávové sedliny a dalších profesí, jimž ve skutečnosti zhoršující se kvalita života nespokojených ba i uštvaných lidí poskytuje obživu.

Vlády, které posouvají hranici odchodu do důchodu, vlastně docela cynicky počítají s tím, že se důchodového věku nedožije mnohem vyšší procento populace, než tomu bylo dříve. 

Kdyby to nebylo příliš transparentně cynické, pak by možná navrhly srovnat datum odchodu do důchodu se dnem úmrtí dotyčného jedince, přičemž by vznikla skutečná jistota, že z peněz, které si pracující člověk našetřil na důchod, neuvidí ani korunu. Důchodový výměr by takto mohl vypsat lékař spolu s úmrtním listem "střadatel". Ušetřila by se tak sousta pracovních míst na sociálních úřadech. Nová nevratná daň by takto spatřila světlo světa! Díky ní může stát například navýšit svůj rozpočet na údajnou obranu, tedy do kapes obchodníků se zbraněmi, či jiné peníze odeslat do jiné propasti neprůhlednosti.

Jsou samozřejmě lidé, kteří si dokážou udržet velice dobrou fyzickou kondici do vysokého věku a existují povolání, jaká je rovněž možné vykonávat v podstatě do smrti. Kdo pracuje hlavou, ten má svým způsobem štěstí a jistou naději (tedy pokud svoji hlavu nepoužívá zase přespříliš), že moderní časy přežije. Dar železného zdraví a vynikající psychické kondice není ale všeobecný a je spousta fyzicky náročných povolání nebo takových, která kladou velké nároky na pozornost. Vykonávat takovéto profese ve vysokém věku (chirurg, řidič městské dopravy) není dost dobře možné a ani bezpečné. Vlády zemí kalkulující s tím, že posouváním hranice odchodu do důchodu co nejblíže k smrti ušetří za penze, by udělaly mnohem lépe, kdyby se naučily lépe hospodařit se svými rozpočty. Nebo kdyby pochopily, že by opravdu nebylo vůbec od věci získat daně také od velice bohatých podnikatelských subjektů, které se placení daní stejně velice úspěšně vyhýbají.

Konečné řešení otázky seniorů

Existují ovšem i jiné způsoby, jak zatočit se seniory, kteří draze překážejí plynulému chodu společnosti. Nejúčinnější metodu nabízejí dějiny nomádských společností. Podobně jako je i naše moderní společnost velice mobilní a na své mobilitě si zakládá, stejně tak bývaly velice mobilní i kočovné kmeny.

Jakmile podzim zbarvil listí okolních keřů i trávy ve stepi dožluta, začínali předáci kmene plánovat dlouhou pouť do zimovišť. A v té chvíli padl soumrak na nejstarší členy kočovných rodů, neboť někteří senioři již nebyli s to dlouhou a namáhavou pouť do zimního tábora vydržet fyzicky. A tak nastupovaly tradiční "kulturní" zvuky jednotlivých kmenů, jak naložit s dědoušky a babičkami, kterých si lidé sice velice vážili, vzhlíželi k nim s úctou a chodili za nimi pro radu i léčivé byliny, ale kteří se už holt sami do sedla koně nevyšvihli.

U některých kočovných kmenů se senioři sami zvedli a tiše za noci opustili tábor svých nejbližších. Aby jim ušetřili kruté rozhodnutí, vydali se na odlehlé místo zemřít v ústraní. 

Kočovný národ Skytů, jejichž dávná loviště se nacházela v blízkosti usedlých zemědělských sídlišť našich slovanských předků, své přestárlé seniory nechával jednoduše uškrtit. Hunové či Avaři si nepočínali jinak.

Vzhledem k tomu, že se v posledních letech u některých současných českých "kulturních" pracovníků objevují úvahy o tom, že senioři již plně nedostačují své vysoce rozvinuté době, zejména chybují v politickém smýšlení, nebude od věci úvaha, zda snad mládež narozená po roce 2000, jež bude ještě mobilnější, než jejich rodiče, také nedospěje k nějakému radikálnějšímu řešení otázky existence seniorů v brutálně vyspělých společnostech. Řeklo by se: skoro ke konečnému řešení otázky stáří. Přijdou-li mladé generace na to, jak seniory odesílat do věčných lovišť včas, ještě před dosažením hranice důchodového věku stanovené na 110 let, bude otázka důchodů pro seniory jednou provždy vyřešena.


Zdroj

Q.S.

Nabízí se otázka, zda po překročení hrany, na níž už dnešní společnost balancuje a kam také, žel, spěje, nebude smrt spíše vysvobozením... 

Zejména pro ročníky, které své dětství i aktivní věk prožily v relativně normálním světě...