Moc systému. Utlačovatelé jsou skrytí a lidé se domnívají, že mají možnost volby, že si ve volbách mohou určit, kdo a jak jim bude vládnou.

Základní faktor, který určuje míru dopadu ekologických a ekonomických a sociálních rozhodnutí, na konkrétního jednotlivce je jeho sociální postavení.

Na jehož základě vznikají skupiny lidí žijící v obdobných podmínkách a spojované společnými zájmy - sociální vrstvy a třídy. Jeho význam vzrůstá se sociální nerovností - a ta posledních 30 let roste nezadržitelně. 

Žijeme ve společnosti, která je rozvrstvená.

1. Většinovou sociální vrstvou jsou dnes zaměstnanci.

2. Pak řemeslníci, následovaní drobnými podnikateli.

3. Se značným odstupem střední či velcí podnikatelé.

4. Management firem, vysoko příjmoví zaměstnanci, politici.

5. Multimilionáři.

Zájmy sociálních vrstev se liší, a vždy jde nakonec o peníze - neboli dělení vyprodukovaných hodnot.

Běžný zaměstnanec, malý živnostník, zemědělec potřebuje státní služby - vzdělání, zdravotní péči školství, dostatečné zajištění na stáří, pokud možno na nekomerčním základě. Pravidla, která jej chrání oproti právní a ekonomické libovůli podnikatelských objektů. Ekologickou politiku, neboť je vázán k dané lokalitě. Hospodářskou politiku která zajistí dostatek pracovních příležitostí a tedy vyšší cenu práce(mzdu). Sociálně nejslabší potřebují navíc sociální dávky. Být sociálně slabý přitom neznamená že nechtějí pracovat - stačí být samoživitelkou či rodinou s více dětmi, důchodcem, mít profesi, která přímo nevytváří zisk. Z principu. jde většinovou část společnosti.

Vyšší příjmové vrstvy, mají zájmy jiné.

Veřejné vzdělání, zdravotní péče je zajímají méně.

Jsou ochotni a hlavně schopni si tyto služby zaplatit a jejich význam pro ně s rostoucím příjmem klesá. Jejich děti často studují na soukromých školách, nezřídka zahraničních, školné a různé doplatky pro ně drobné nejsou podstatné, na důchod mají možnost se zajistit jinak.

Ekologické problémy a problémy souvisící se společenským úpadkem mohou řešit přestěhováním. Jsou ochotni a mohou si platit komerční zdravotní pojištění či připojištění.

Financovaní státních služeb a zařízení pro ně znamená fakticky nucenou solidaritu prostřednictvím daní, protože lidé s vyšším příjmem obvykle přispívají i vyšší částkou do rozpočtů těchto služeb. Jejich prioritami jsou tak nízké daně a sociální dávky. Současně se snaží udržet si své postavení, které jim vysoký příjmem zajišťuje.

Podnikatelské vrstvy pak vedle nízkých daní zajímá co nejnižší cena práce, slabá právní ochrana zaměstnanců, levné suroviny, konkurence, co nejnižší ekologické standardy, dostatek zakázek a investičních příležitostí s co nejvyšším ziskem. Včetně státních zakázek a investic ve formě privatizace státních služeb.

V prostředí globalizace se v určitém objemu jejich podnikání stává mezinárodním a postupně se ztrácí závislost a zájem o dlouhodobou prosperitu státu. U velkých podnikatelů pak hrají nezanedbatelnou roli i osobní podnikatelské zájmy.

Z toho vyplývají postoje politiků a politických stran. 

Politici obvykle nehájí zájmy těch kteří je volí.

Podnikatelská a vyšší příjmová vrstva občanů má převažující vliv v politických stranách a v médiích. Pokud ale chce prosadit své zájmy, v demokracii nutně musí zabodovat ve volbách do parlamentu. K tomu potřebuje politické strany s alespoň částečnou podporou z vrstev středně a nízko příjmových zaměstnanců a drobných živnostníků. Jejich zájmy jsou přitom z dlouhodobého hlediska v poměrně zásadním rozporu. Musí tak přesvědčit co nejvíc voličů, že budou plnit a splní jejich požadavky a očekávání, ačkoli je splnit nemohou, nebo dokonce nechtějí a v konečném důsledku je zklame.

Media, školství, historické ústavy, literatura a další informační zdroje jsou nástrojem manipulace, formování i deformování lidských názorů ve prospěch jednotlivců, společenských skupin, sociálních tříd,cizích zájmů .. . O manipulaci se snaží, více či méně, prakticky každý politický systém.

Ti nahoře = politici, politické strany a hnutí musí umět žít s tím, že zájmy těch, o jejichž hlasy usilují a těch, jejichž zájmy obhajují jsou prostě protichůdné a se vzrůstající sociální nerovností bude problém jen narůstat. Svoje velmi problematické postavení snaží se zakrýt.

Proto dávají prostor :

* Negativní kampani, podle hesla být nejméně špatnou volbou, zničit politickou konkurenci.

V rámci negativní kampaně je zneužívána policie, média, soudní systém.

* Hledáním jiných, náhradních problémů a témat. V lepším případě nekonfliktních a současně nepodstatných (jak se dobře bojuje za svobodu Tibetu, že ?).

* Osobní kampani, zabývá se osobními vlastnostmi kandidátů, nikoli jejich záměry. Jako bychom volili miss politiky.

* Staví na obecných heslech, na která lidé slyší a doplní si je podle vlastních představ. Typickým případem je zaklínadlo "svoboda podnikání", spravedlnost ...,

* Kalkulují s faktorem času na prokázání dehonestujících informací.

* Kalkulují s neznalostí faktů občany, pracují s iluzemi, překrucováním a zakrýváním konečných důsledků svých politických cílů a rozhodnutí. Sem patří i úmyslné zakrývání souvislostí - např. mezi výší a výběrem daní, příjmy státu a výdaji infrastrukturu, soc. politiku apod.

* Pracují se zkreslováním minulosti, nálepkováním politiků, politických přístupů i ideologií.

* Navrhují jednoduchá, dobře znějící, ale nereálná řešení a recepty, zejména jsou - li v opozici a nemusí je tedy realizovat.

* Snaží se využít radikalizace a polarizace nálad ve společnosti, hledají protivníka, vůči němuž by se vymezili, "bojovali" a získali tak následovníky.

V podstatě je systém nutí a učí lhát, uváděl lidi v omyl. Nebo alespoň neříkat pravdu.

A to i ty, kteří jsou v politice z přesvědčení, protože jinak šance na uplatnění jejich myšlenek je minimální. Programy politických stran se tak stávají obecnější a vypadají stejně a volby se přesouvají do roviny osobních sympatií a jednoduchých hesel. Skutečná politická rozhodnutí a jejich efekt se dost podstatně liší a nutně dochází ke zklamání. To je bohužel normální a logický vývoj demokracií v kapitalismu .

V roce 2008 vyšel ve Zvědavci článek Jak to celé funguje, kde je popsán systém, který nás ovládá. Popis není zcela úplný, ale pro pochopení systému je článek postačující.

Článek lze dohledat v historii Zvědavce.

Ti co mají, tj. ti kteří mají hodně peněz, ti nám vládnou a snaží se řídit běh událostí. Jsou neviditelní pro obyčejné lidi Ti dole. Jedná se o relativně malou velmi bohatou skupinu, např. velké nadnárodní organizace, vládnoucí rody a další, pro které je nejdůležitější, aby se o nich nevědělo.

Svou nedotknutelnost mají velmi dobře ošetřenou.

V dřívějších dobách systémy často končily revolucí, protože nashromážděná energie utlačovaných

lidí Těch dole musela "vybuchnout" a smést ty, kteří je utlačovali.

Demokratický systém je dokonalejší o to, že energie utlačovaných lidí nemůže vybuchnout, protože nemá žádný cíl, protože utlačovatelé jsou skrytí a lidé se domnívají, že mají možnost volby, že si ve volbách mohou určit, kdo a jak jim bude vládnou. Nejhorší stav, jaký může nastat, je totální apatie, ignorace státu i voleb.

Shromažďovaná negativní energie se ale musí někde vybíjet. U silných jedinců se vybíjí různými

násilnými projevy ve společnosti nebo ve sportu, u slabších podporuje deprese a nepřirozené duševní stavy.

Ti co mají místo sebe do vládnoucích pozic dosadili politiky Ti nahoře, což jsou lidé podobní jim samým s tím rozdílem, že jejich hlavním cílem není hromadění peněz, ale možnost vládnout Těm dole a opájet se mocí.

Ideální politik pro záměry Těch co mají, je výrazná, silná, egoistická osobnost, s pocitem neomylnosti a nenahraditelnosti. Musí umět dobře mluvit a musí mít schopnost manipulovat s lidmi a změnit jejich názory podle své představy.

Politici jsou vybraní lidé z voleb. V podstatě je jedno, kdo bude zvolen, hlavně když bude pro Ty co mají, vyhovující.


Po vytvoření tohoto matoucího a neprůhledného systému se Ti, co mají rozdělili (záměrně) na dvě skupiny.

První, která okrádá Ty dole legálně, tj. podle platných zákonů

a druhá, která okrádá Ty dole nelegálně, tj. způsoby, které zákon zakazuje.

Obě skupiny jsou rovnocenné a kromě toho, že pro sebe hrabou peníze, dávají i část svých peněz, o které okradou ty dole, politickým stranám, aby i ony mohly financovat své aktivity, především vytvářet zdání politického boje. Každá politická strana má "své" Ty, co mají, pro které platí, že čím více peněz své straně poskytnou, tím větší je šance, že strana vyhraje volby a bude vládnout (pokud je to v tu dobu možné). Pokud ano, vložené peníze se jim několikanásobně vrátí.

Jedno důležité pravidlo, které platí pro všechny "demokratické" státy, je to, které říká, po určitém čase se musí vládnoucí politikové nahradit jinými, nebo alespoň odejít do "opozice".

To nastane ve chvíli, kdy Ti dole ve "svobodných" volbách o tom rozhodnou, protože se cítí nespokojení a okrádáni. Zvolí tedy jinou stranu, která byla v opozici a která slibovala, že vše změní a napraví. Pochopitelně se nic nezmění, systém zůstane stále stejný, pouze jim budou vládnout jiní Ti nahoře a okrádat je jiní Ti co mají. Takto se může vystřídat u moci několik stran za několik desítek let. V průběhu toho, jak se strany ve vládnutí střídají a zdiskreditovávají, dochází k obměně (výměně) politiků ve stranách, takže za několik let je zdiskreditovaná strana opět "nová" a důvěryhodná. Pokud je tempo střídání, nebo zdiskreditování stran příliš rychlé a nestačí dojít k "očistě" stran(y), a lidé už nevěří žádné existující, pak je vytvořena strana úplně nová s novými lidmi, u které je, za určitých podmínek, vysoká pravděpodobnost vítězství ve volbách. Tzv. očista strany spočívá ve výměně významných politiků za nové, případně uplynutím delšího času, kdy je strana v opozici, buduje si novou pověst a lidé pomalu zapomínají, jak vládla.

Ti dole - to jsou všichni lidé ve státě, kteří nejsou aktivní v politice, nepodnikají ve velkém, nebo nestojí úplně mimo společnost. Typickým příkladem by mohl být dělník, malý úředník, lékař, učitelka, či řidič. Nemají žádné politické cíle, jsou tak zaneprázdněni každodenním životem, prací a svými problémy že nemají čas ani sílu přemýšlet o společnosti, v níž žijí.

Také jim chybí informace a celkový pohled, protože vidí vždy jen kousek systému, ten, který jim Ti nahoře a Ti, co mají, dovolí vidět. Pokud něco chtějí, tak zjednodušeně jenom to, aby měli méně problémů a více peněz, protože se domnívají, že potom budou šťastnější. Toho s úspěchem využívají ty strany, které jsou v opozici Ti uprostřed, které se snaží dostat Ty dole na svoji stranu předstíráním, že bojují za jejich práva. Neustále se je snaží přesvědčit, že Ti nahoře vládnou špatně a že oni by vládli lépe pro jejich větší blahobyt. Ti nahoře se naopak snaží Těm dole dokázat, že se mají čím dál tím lépe, protože pro ně dělají všechno možné i nemožné.

Ideálními občany pro Ty nahoře t.j. pro politiky jsou Ti, kteří hodně pracují a málo přemýšlejí.

Proto:

a) je podporována televize, která vysíláním primitivních pořadů a seriálů lidí otupuje a podporuje

jejich konzumní a stereotypní typ života. Vysílá filmy, v nichž vždy vítězí zákon a "dobro", čímž

záměrně manipulují lidi k tomu, aby poctivě a pořádně pracovali a nepáchali žádné protizákonné

skutky, protože potom by byli vždy odhaleni a potrestáni. Páchání protizákonných skutků je

vyhrazeno druhé části Těch, co mají - nazývanou mafie.

b) je povolena konzumace alkoholu, protože pomáhá lidem zapomenout na jejich problémy a šedivý svět, ve kterém žijí. Užívání tvrdších drog je zakázáno, protože spěje k rychlejší závislosti, zločinnosti a rychlejšímu konci života, což je z ekonomického hlediska nevýhodné.

c) je podporován sport, protože pomáhá vybíjet přebytečnou (a negativní) energii, která by se mohla jinak obrátit nežádoucím směrem.

d) vzdělání není příliš podporováno, protože chytřejší a vzdělanější lidé jsou pro systém nebezpeční.

Na druhou stranu - míra vzdělanosti přímo ovlivňuje ekonomický růst, který je žádoucí.

Proto je vzdělání zaměřeno hlavně ekonomicky - jako příprava na budoucí zaměstnání.

e) obecně je podporována jakákoliv neškodná zábava nebo činnost Těch dole, neboť platí, že pokud člověk něco dělá, nemá čas na přemýšlení o systému, ani snahu ho změnit.

Jak už bylo řečeno dříve, skupinou, která to všechno řídí a plánuje, je relativně malá skupina velmi bohatých lidí - to jsou Ti, co mají. Někomu se může zdát, že politici jsou mocnější, ale nejsou, protože jsou stále závislí na penězích Těch, co mají.

Druhá část Těch, co mají, která je nazývána mafií, okrádá Ty dole způsoby, které zákon oficiálně zakazuje. Tato druhá část Těch, co mají, je ještě více skryta, protože kdyby se ukázalo, že strany jsou financovány i z těchto zdrojů, bylo by to pro Ty dole nepřijatelné, mimo jiné také proto, že jsou stále přesvědčováni, že mafie je něco špatného a je třeba ji zničit. To jsou pochopitelně jen slova, protože Těm nahoře i Těm, co mají, je jedno, jakým způsobem své peníze získají. Pokud jsou zde lidé, kteří chtějí věci a služby, které není možno oficiálně povolit, je třeba je jim prodat neoficiálně (drogy, zbraně, prostituce, obchod s lidmi, ...). Policie a ostatní složky moci potlačují jen ty, kteří toto provádějí v malém, čistě pro svůj osobní prospěch (tzv. "malé ryby").

"Velké ryby" se nechytají ani nezavírají, protože slouží systému, jsou jeho součástí a bylo by nesmyslné, kdyby politici ve spolupráci s ostatními složkami nechali zavřít ty, kteří je financují.

Vzhledem k tomu, že i mezi Těmi, co mají, existuje do určité míry rivalita a konkurence, není vše domluveno předem, ale plán se přizpůsobuje stavu společnosti (kterou lze ale také ovlivnit).

Nejlépe jsou na tom Ti, kteří předpoví budoucí nálady ve společnosti a mají páky na to, aby tento stav ovlivnili. Pak mohou předpovědět vítěze voleb a přizpůsobit se podle toho. Ostatní Ti, co mají, jejichž strana volby nevyhraje, se alespoň pokusí dostat stranu do vlády, nebo jiným způsobem spoluvládnout.

V případě, že ani toto se jim nepovede, nezoufají, protože vědí, že na ně přijde řada později, až dojde k pravidelné výměně Těch nahoře a proto začnou plnit úlohu Těch uprostřed - opozice.

Ještě je možnost, že někteří Ti, co mají, nemají "svou" stranu, ale jednoduše financují a spolupracují s tou stranou, která momentálně vládne.

Občané neboli Ti dole jsou státem, tj. Těmi nahoře a Těmi, co mají, okrádáni naprosto nehorázně a doslova "na každém kroku". Navíc o tom většinou ani neví, protože okrádání je maximálně skryto a občanům je vtloukáno do hlavy, že toto okrádání (daně) je nutností, bez které by nic nefungovalo.


Teď ještě zbývá vysvětlit, jak se dostanou peníze ze státního rozpočtu k Těm, co mají.

Systém je jednoduchý:

Rozpočet se rozdělí na jednotlivá ministerstva ministrům, kteří mají rozplánováno, co se za ty peníze koupí nebo udělá, včetně toho, přes koho to půjde (přes ty, kteří financují vládnoucí stranu). Peníze se pak rozdělují dál a dál menším a menším firmám, až na konci se za zbytek vykoná to, co bylo oficiálně naplánováno. Každá z firem v tomto řetězci si z peněz vezme "provizi", na čemž není nic zas tak špatného, kromě toho, že firmy v řetězci jsou spojeny s vládnoucí stranou.

Nutno dodat, že tento postup se vyplácí jen u velkých, několikamiliónových zakázek.

Takovýto postup je prakticky nezničitelný, protože všichni drží při sobě, protože z toho mají prospěch. Firma, která by se takto odmítla chovat, zkrachuje, protože ji nikdo nedá žádnou zakázku.

Při přemýšlení o těchto praktikách je třeba mít neustále na paměti, že politici jsou jen nastrčené figurky (Ti nahoře) na velké šachovnici (Těch co mají), jinak dojdete k chybným závěrům.


Demokracie versus totalitní systémy:

Totalitní systémy jsou takové systémy, kde jednotlivec (diktátor) nebo malá skupina vládne všem ostatním a pomocí strachu, ideologie a represí udržuje Ty dole v poslušnosti.

Socialismus byl kombinací obou - spojil diktaturu a chytrost demokracie. Jak? Na počátku, jako obvykle se prezentoval jako systém, kde si lidé budou rovnější, každý bude mít stejně, nebudou chudí ani bohatí. Při pohledu zvenčí skutečně vypadal jako dokonalejší a lepší systém pro všechny lidi, měl spoustu kladných vlastností, ale zevnitř to byla totalitní vláda hrstky lidí nad zbytkem. U moci se Ti nahoře udržovali vládou pevné ruky a pomocí strachu. Dalším jejich pomocníkem byla ideologie, která se obecně hůře napadá než konkrétní lidé, nehledě na to, že ideologie to byla hezká.

V socialismu neexistovala skupina Těch uprostřed, tj. opozice, a Ti nahoře byli víceméně totožní s Těmi, co mají. Protože nedocházelo k výměně Těch nahoře (nebylo s kým), stav společnosti se neustále zhoršoval a při pokračování by se společnost rozložila sama zevnitř. Proto Ti nahoře rozhodli o přeměně společnosti na demokratickou, přičemž většina Těch nahoře mohla zůstat ve svých funkcích (tzv. převlékači kabátů) nebo se z nich stali Ti, co mají. Pochopitelně, že Ti dole nesměli mít o tom ani zdání, protože tím by byl zmařen cíl, pro který se změna dělala a sice dodat Těm dole novou naději, pocit svobody a víru v budoucnost.

Těm, co mají je lhostejné, jaký je politický systém, jednoduše podpoří takový, který jim umožní hrabat peníze a žít "na vysoké noze".

Při srovnání demokracie versus socialismus vychází jako dokonalejší systém demokracie, protože v ní jsou Ti dole více motivovaní, mají pocit svobody a pocit, že si mohou řídit svůj život. Do určité míry tomu tak skutečně je. Naopak v socialismu, po počátečním nadšení Těch dole, se situace začne více a více zhoršovat.

Schází motivace lidí k větším výkonům, podniky nemají konkurenci a nemusí se snažit o efektivnější výrobu, rozmáhá se rozkrádání a korupce. Ekonomika se zhoršuje, je nedostatek některých věcí, což se nevyhovuje Těm dole ani Těm nahoře.

Při komplexním pohledu, socialismus byl jen způsob, jakým se chtěli Ti nahoře udržet u moci co nejdéle.

V současném systému většinu médií a novin vlastní Ti, co mají, což znamená, že se dočtete jen to, co oni dovolí. Na druhou stranu - o něčem zajímavém je třeba psát, aby lidé noviny kupovali a četli je. Úplnou pravdu a principy, na kterých systém funguje, se z nich stejně nedozví. Politici jsou spokojení, protože mají o čem debatovat, Ti dole jsou spokojení, protože mají co číst a na co se dívat a Ti, co mají jsou také spokojeni, protože vše funguje tak, jak bylo naplánováno.

* Na světě musí vždy vládnout menšina většině. Stav, kdy by všichni vládli všem, není možný, protože je to prakticky totožné s tím, že nikdo nevládne nikomu a taky proto, že by se nikdy nedomluvili, což by nutně vedlo k degeneraci.

* Lidé nemohou mít nikdy stejně, nemohou si být nikdy rovni, protože se od sebe příliš a v mnohém liší (od nerovných podmínek narození, přes možnosti vzdělání a uplatnění ve společnosti až k míře a orientaci vlastního úsilí a důsledkům z toho zákonitě plynoucím).

* Vládnoucí menšina vždy okrádala a utiskovala podrobenou většinu

* Platí, že po určitém čase se vždy musí vládnoucí strany vystřídat s těmi, kteří momentálně

nevládnou.

* Ať je systém jakýkoliv, Ti dole musí mít motivaci a víru, jinak budou pracovat stále hůře a hůře.

* Politika je dobrý byznys. Ti, kteří mají moc, ji mohou vyměnit za peníze. Ti, kteří mají peníze, je

mohou vyměnit za moc.

* Už nyní je jasné, že za několik let nebude ani na důchody, natož na splácení rozkradených stovek      miliard.

* Z ekonomického hlediska je nejlépe udržovat obyvatele ani spokojené, ani nespokojené, ale něco mezi tím. Kdyby byli spokojení, tak nebudou cítit potřebu pracovat a tím udržovat v chodu ekonomiku a celý státní kolos. Kdyby byli trvale nespokojení, tak začnou štěstí hledat jinde nebo se v horším případě začnou bouřit. Proto strana, která momentálně vládne, přesvědčuje lidi, že se mají stále lépe.

Opozice jim říká pravý opak, aby si s nimi mohla po čase vyměnit místo.

* Ti nahoře udržují lidi ve víře, že čím více budou pracovat, tím více budou mít peněz, majetku a dalších věcí a tím více budou spokojení. Skutečné spokojenosti samozřejmě nedosáhnou, ale nebudou vědět proč. Proto je v materialistické společnosti oblíbené namlouvat lidem, že když mají to či ono, tak prostě musejí být spokojenější a šťastnější. Lidé tomu často uvěří, ale vnitřní spokojenosti nedosáhnou, nicméně sami sebe přesvědčují, že by měli. To u nich vyvolává rozpory a může přispívat i k duševním poruchám.

* Dalším prostředkem manipulace je vytvářet v lidech víru v lepší budoucnost. Lidé pak pracují proto, že si slibují, že až dosáhnou toho či onoho, až budou mít např. byt, auto, atd..., budou spokojenější

Vždycky, když je lidem slibována lepší budoucnost, je to podvod, který je má přimět udělat to, co chce ten, kdo lepší budoucnost slibuje. Tento trik byl hojně používán komunisty, dnes jej můžete nalézt (více, či méně skrytý) třeba v každé reklamě na nějaké zboží.

* Dokud si člověk neuvědomí, že v majetku a ve vnějším světě štěstí neleží, nemá šanci tento smutný koloběh přerušit.

* V Orwellově románu 1984 se přebytečné bohatství vyprodukované lidmi utrácelo pomocí permanentní války. V nynějších společnostech vezme lidem přebytečné bohatství stát, za kterým stojí několik desítek multimilionářských rodin.

Můžete si položit otázku, "proč by to tak všechno mělo být?"

Tato otázka se v případě Těch, co mají, nedá použít.

U nich je správná otázka "proč by to tak nemělo být?", protože platí, že mám-li moc něco učinit, co považuji pro sebe za prospěšné a to oni mají, tak to také učiní.

Mimo to, k tomuto systému se postupně dospělo během několika desetiletí (století). Bylo by bláhové, myslet si, že systém demokracie je dokonalý, že už na něm nelze nic "vylepšit". 

Až lidé více vyspějí a systém prokouknou, bude vytvořen jiný, ještě rafinovanější (ale zase o něco spravedlivější).


Budoucnost:

Ti co mají, společně s těmi nahoře nebudou schopni nadále udržovat stávající stav světa a společnosti v provozuschopném stavu (zejména v důsledku vlivu vývoje globálních podmínek - oteplování planety, vyčerpání přírodních zdrojů ropy a plynu, nárůst populace, národní a skupinové opozice, ...) a tak postupně začnou "zpřísňovat" životní okolnosti těm dole (opět pokud možno skrytě a bez masové opozice tj. argumentačně převráceně (mediálně) kdy toto zpřísňování bude lidem zdůvodňováno jako něco co je v jejich zájmu a pro jejich dobro - např. boj proti terorismu a jiným "globálním" hrozbám všeho druhu - jichž jsou však většinou přímými původci !).

Stále víc tak lidé - ale pouze ti dole - budou přicházet o svá, dlouhá staletí vybojovávána, občanská práva, soukromí, rozsah svobodného rozhodování a volný čas a naopak budou mít opět víc povinností, úkolů a omezování všeho druhu.


Poslední otázka by mohla znít: P R O Č?

Odpověď je jednoduchá a stejná, jako v doslovu Orwellova románu 1984:

Protože peníze, moc a majetek jsou pro většinu lidí neodolatelným lákadlem. Až toto přestane platit, systém se sám rozpadne, nebude mít základ, na kterém by mohl stát.


Mojmír