Nestojí proti nám nacistické nebo sovětské tanky či Lidové milice, ale pouze dav opájející se narcistním pocitem výlučnosti a mediální aktivisté.

Levicový liberalismus likviduje demokracii ovládnutím médií, školství a veřejného prostoru netolerantním ideologickým aktivismem.

Petr Hampl má bezpochyby pravdu v tom, když ve svém předvčerejším článku, uveřejněném pod názvem Proč dočasně podporuji svého premiéra (k přečtení ZDE) uvádí, že současná společenská atmosféra nápadně připomíná předvečer tzv. barevných revolucí, které se více či méně úspěšně pokusily nahradit stávající politický systém levicově liberálním režimem v zemích střední a východní Evropy a politickým islámem ve státech severní Afriky a Blízkého východu. Některé oblasti prokázaly jistou rezistenci, jiné, například Ukrajina, se propadly do chaosu, ze kterého zřejmě není reálného východiska. Levicový liberalismus a politický islám mají navzdory značným historickým a kulturním rozdílům společné protidemokratické zaměření. Politický islám dusí zárodky demokracie teokratickým autoritářstvím, levicový liberalismus likviduje demokracii ovládnutím médií, školství a veřejného prostoru netolerantním ideologickým aktivismem.

Žádný režim, který ustoupil davu, nepřežil. 

Švédský spisovatel Vilhelm Moberg hovořil již v šedesátých letech minulého století o tzv. demokratuře, tj. imitaci demokracie, která zachovává veškeré vnější demokratické procedury, aniž ponechává prostor pro skutečně svobodnou volbu občanů. Za dané situace je podle Petra Hampla pragmatickým řešením podpořit vládu Andreje Babiše bez ohledu na její zjevné nedostatky a slabost. Důležité je udržet status quo do příštích parlamentních voleb a zachovat tak kontinuitu demokratického procesu v zemi, což znamená zaštítit povědomí o tom, že o vládě nerozhoduje ulice, ale občané ve svobodných volbách. Žádný režim, který ustoupil tlaku davu, nepřežil. O tom by mohl vyprávět Ludvík XVI., představitelé Výmarské republiky nebo českoslovenští demokraté v roce 1948. Možná se blíží zkouška, na kterou jsme čekali celá desetiletí plných porážek a selhání mezi lety 1938 až 1989. Bude to zkouška, v níž obstojíme tváří v tvář nepřátelům demokracie a tentokrát zvítězíme. Nestojí proti nám nacistické nebo sovětské tanky či Lidové milice, ale pouze dav opájející se narcistním pocitem výlučnosti a mediální aktivisté. Jde o protivníka, jehož lze ignorovat, protože veškerá jeho síla spočívá v kolektivních emocích. A naše lhostejnost mu uštědří smrtelnou ránu.

(autorem článku je vysokoškolský pedagog a člen přípravného výboru politické strany Liga svobody prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc