Silou nám naše pohraničí bylo v roce 1938 odňato. Hitlerovská vojska jej obsadila, když dostala předtím požehnání v Mnichově. Tam se jednalo o nás, bez nás a proti nám.

Mohou mít sudeti dvě vlasti?


Mapka, která ukazuje části našeho státního území, které dříve henlajnovci a nyní ladsmani považují za svou vlast, je produktem "sudetoněmeckého landsmanšaftu". Na jednom ze svých sjezdů ji rozšiřovali jeho funkcionáři mezi zájemce.

Tato mapa zčásti správně ukazuje, kde landsmani v pohraničí žili. 

Bohužel z mapy nemůžeme nijak vyčíst, kde a kolik Čechů žilo také na tomto československém státním území, ač jich bylo asi kolem milionu. 

Landsmani jejich existenci zcela pominuli, a to bez ohledu na to, že původní obyvatelé pohraničí českého státu byli Češi, kdežto oni pouze přistěhovalci, kolonisté, kteří k nám přicházeli v několika vlnách. I když některé německé rody na našem území sídlily i několik set let, vždy žily na území, které byla součástí českého království.

Co o "našich" Němcích řekl T. G. Masaryk? 

Pokud předně běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno; území, obývané Němci, je území naše a zůstane naším. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova; přál bych si, aby naši Němci při tom pracovali s námi - to by byla lepší politika než jejich pochybené úsilí nynější. Pochybuji ovšem, a počítám s tím, že jsou v těžké situaci; přiznávali, bohužel, pangermánský výbojný program protičeský příliš ochotně, nepochopili světovou situaci, byli zpiti prvotními zdánlivými úspěchy; naši Němci stali se obětí falešného prolhaného rakušáctví a krátkozrakých Habsburků. Je psychologicky pochopitelné, že teď nemile nesou, že se tak osudně zklamali a že jsme měli a máme pravdu my.

Opakuji: my jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v takzvaném německém území. My jsme také přesvědčeni, že hospodářský prospěch odkazuje naše německé krajany k nám. Závisí na nich, aby se k nám postavili správně. Ať si vzpomenou, že roku 1861 spolu s námi žádali císaře, aby se dal korunovat na českého krále. Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli. Přiznávám se, nám je těžko zapomenout, že naši Němci a Němci v Rakousku vůbec přijímali nelidské krutosti rakouské a maďarské soldatesky bez protestu, nám je těžko zapomenout, že naši Němci dávali nejzuřivější kontingent pangermanismu. Ale přesto je přijmeme rádi, jestliže se rozhodnou ke spolupráci. Nikdo nám nemůže zazlívat, budeme-li po tolika trpkých zkušenostech opatrní, ale ujišťuji, že minority v našem státě budou požívat úplných národních práva občanské rovnoprávnosti. Americká republika podjala se raději občanské války, než by byla připustila secesi svého Jihu. My nikdy nepřipustíme secesi našeho smíšeného severu. Vybudováním opravdu demokratické samosprávy máme vhodný prostředek pro rozřešení národnostní otázky. Přímočaré rozdělení pro velikou a zvláštní smíšenost není možné, a problém není pouze národnostní, nýbrž také a do značné míry sociální." (Z poselství T.G. Masaryka revolučnímu Národnímu shromáždění z 22. prosince 1918)

Silou nám naše pohraničí bylo v roce 1938 odňato. Hitlerovská vojska jej obsadila, když dostala předtím požehnání v Mnichově. Tam se jednalo o nás, bez nás a proti nám. Češi, kteří v době okupace v pohraničí žili, byli téměř bezprávní. Přežívali bez českých škol, bez českých knihoven, kultury, někde dokonce měli těžkosti mluvit česky na veřejnosti. 

Český živel měl rychle zaniknout. Germanizace byla tvrdá. Landsmani byli ještě pro její rychlejší průběh. 

Několik set tisíc Čechů, co v původně českém pohraničí zůstalo, udělalo se svými "německými sousedy" ty nejhorší zkušenosti. I na území tzv.protektorátu tomu bylo obdobně. Sudeti se dali z velké většiny do služeb velkého Německa.

Zdůrazňujeme, že nejen znacizovaní henleinovci považovali tzv. Sudety za svou vlast, ale i landsmani. 

Program 20 bodů z r. 1961 říká v bodu 16: "Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem."

Ano, je sice pravdou, že landsmani novelizovali své stanovy, vypustili z nich pasáž o restitucích či náhradě škod, z hlediska mezinárodně právního na ně však nikdy právo neměli, kdežto právo na vlast si zachovali. I toto právo však postrádá jakýkoliv mezinárodně právní základ. O novelizaci jejich programu nic nevíme.

Na jednom ze sjezdů "sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL)", 67. sjezd. Norimberk, květen 2016, předseda sudetoněmecké mládeže, Peter Paul Polierer, prohlásil následující: "Generace dědiců sudetských Němců má více než jednu vlast/domov a pracuje s velkým potěšením na tom, aby byly respektovány všechny její domovy, historické a vytvořené." Sudetenpost, 9.6. 2016, str. 5

Toto prohlášení by předseda SdJ jistě by nemohl učinit, pokud by k tomu neměl souhlas předsedy SL, B. Posselta. Nadto prohlášení pana P. P. Polierera bylo šířeno i ve sjezdových písemných materiálech.

Opět se zde setkáváme s něčím výjimečným. 

Určitá společenská skupina si přisvojuje právo na dvě vlasti, ač z hlediska mezinárodněprávního k tomu nemá žádný nárok. 

Vlastí tzv. sudetských Němců, i jejich mládeže, je Německo. 

Na další "vlast" nemají žádný nárok. 

Ve svých materiálech mohou si toto právo přisvojovat, ale tím žádný nárok na druhou vlast jim nevznikne. 

Nechť dále poklidně žijí landsmani v Německu, přejeme jim jen dobré!


Dr. O. Tuleškov