Tajní makají. Ti, kteří prohráli parlamentní a prezidentské volby, se ve spiknutí s tajnými službami a médii snaží rozvrátit již beztak chatrný systém vládnutí.

17.06.2018 19:09

V Evropě začíná selhávat dobře organizovaný pokus o nahrazení původního obyvatelstva migranty z převážně muslimských zemí. Německé a americké tajné služby prostě již nedokážou jako dosud zcela zajistit, kdo má být zvolen do vlády a spouštějí ofenzívu otevřené tyranie (zástupná německá válka za vládu nad kontinentem).

U nás ti, kteří prohráli parlamentní a prezidentské volby (Kavárna), se ve spiknutí s tajnými službami a médii snaží rozvrátit beztak chatrný systém vládnutí: jedna z pidistrany Kavárny (ČSSD), nesmyslně přizvaná k vytvoření vládní koalice, chce na místo ministra zahraničí prosadit „vlastizrádného“ poslance europarlamentu, pražského „kmotra“ s příznačným jménem Poche (něco jako Pehe). Zástupná občanská válka tím dostává svou typicky českou absurdní podobu. Proč se to děje? A co z toho všeho plyne?

Od otroctví k otroctví

Začněme u nás – přestože dění na naší politické scéně může naše životy ovlivnit ze všeho nejméně. Do tohoto absurdního stavu jsme dospěli dobrovolným vstupem do EU a „sdílenou suverenitou“. Jde o variantu pověstné brežněvovské „omezené suverenity“, již jsme přijali dobrovolným vstupem (volbami, v nichž zvítězila KSČ v roce 1946) do „socialistického tábora“ po roce 1948. Je to totéž, s tím rozdílem, že ten předchozí socialistický systém od počátku nepředstíral, že není diktaturou, zatímco ten současný přestává předstírat, že je demokracií až nyní, když je vládce koncentráku národů v ohrožení.

Hrajeme si tedy na volby, které fakticky naše životy mohou ovlivnit jen zcela okrajově, protože vše podstatné k nám přichází jako diktát z Berlína (takzvaně z Bruselu): 80% našich zákonů nevzniká z vůle lidu České republiky. Americké a německé tajné služby pak dělají, co je v jejich silách, aby i ten chatrný zbytek suverenity ovládaly strany na ně napojené. Když se to nepodaří, organizují s pátou kolonou nepokoje, demonstrace, připravují majdany. Pokud přímo nevyvolají vládní puč, jako před pěti roky při svržení vlády Petra Nečase.

 

Tajní makají

Právě to sledujeme v akci pod kódovým označením POCHE: má dojít alespoň k tomu, že klíčové místo ministra zahraničí obsadí člověk, který v europarlamentu hlasoval pro potrestání své země, neboť se nechtěla podvolit povinným „kvótám“ na import „běženců“. Tak se eufemisticky říká invazním jednotkám, jež mají zevnitř převzít kontrolu nad historickými národními státy a terorem („spontánním“ i legalizovaným) je zlikvidovat. 

Pouze prezident („skandálně“ přímo zvolený), komunisté a Okamurova SPD jsou zásadně proti. Andrejovi B. to je srdečně jedno, udělá to, co bude pro jeho byznysové zájmy nakonec nejlepší. A tak nechá zuřit (zástupnou občanskou) válku: Tajné služby dají „uniknout“ do médií úryvky ze své zprávy, kde označují Okamurovce za extrémisty, ale nezveřejní ji, protože nevědí, zda nebudou nakonec Okamuru potřebovat. Stejnou nálepku dostanou v ČT (u Moravce) i komunisté.

Jednoduché jako facka

A tak se krkolomně tvoří „pochevláda“, přes odpor významné části členů ČSSD. Přitom by to bylo docela jednoduché: suverénní vítěz voleb by mohl již zítra menšinově vládnout s tolerancí SPD a KSČM – které by fungovaly jako pojistka proti otevření našich hranic muslimské invazi. Nic víc (ale také nic méně) by ovlivnit nedokázaly, ale to by pro začátek cesty za opětovným získáním suverenity naší (právě stoleté) republiky docela stačilo. 

Možná by se postupně podařilo i zavedení institutu referenda o naší další existenci v NATO a EU, přestože přímé lidové hlasování dal Brusel pod klatbu. Složení senátu se totiž může na podzim podstatně obměnit. Na tom, aby se tak nestalo, už tajné služby intenzivně pracují. Andreji Babišovi by to jistě nevadilo, kdyby jako půlroční premiér nezjistil, že ministerstvo vnitra za řízení (Sobotkova) Chovance nechalo ilegálně sledovat i jeho. A tak nám dal možnost do té skutečné „strojovny demokracie“ alespoň letmo nahlédnout.

Chybičky se vloudí

Vloudila se prostě chybička. Jako když v Rakousku (s novou vládou, v níž jsou místní „okamurovci“, Svobodní) náhle přijdou na to, že je po dlouhá léta špehovala německá rozvědka (BND): ministerstva, ambasády, firmy, univerzity i novináře. Na seznamu figuruje též úřad rakouského kancléře a klíčové resorty obrany, zahraničí, vnitra a financí.  A navíc ilegálně získané informace Berlín poskytoval (mimo jiné) Američanům. Bez ohledu na to, že Washington zase po dlouhá léta tajně odposlouchával německé politiky, novináře a průmyslníky – včetně mobilu kancléřky Merkelové.

Ale ne jen Rakousko. Němce zajímaly i mezinárodní organizace sídlící ve Vídni - UNIDO (Organizace OSN pro průmyslový rozvoj), Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Jen v případě OSN prý BND monitorovala 128 telekomunikačních spojení. Sledovala ale i 75 ambasád, včetně Francie, Polska, Izraele a USA. Na seznamu se nacházejí také skoro všechny velké rakouské podniky a banky, zbrojovky Glock a Steyr, banka Raiffeisen, koncerny jako Ericsson a Bombardier. A jak to, že německá vláda po tomto odhalení ihned nepadne? Proč by to dělala? To je právě ta „sdílená suverenita“.

Doznání bez překvapení

Jenže v téže chvíli přijde „doznání“ někdejšího šéfa CIA Jamese Woolseyho, že Spojené státy po dlouhá léta ovlivňují „svobodné volby“ v zahraničí. Vždy však prý šlo  o o vměšování „za dobrým účelem v zájmu demokracie“. Jak jinak? Jde přece o zavedení právě té vzorové „demokracie“, která toto vše ve svém „hlavním stanu“ na naší planetě umožňuje. Toto „doznání“ je pikantní pouze v souvislosti s nekonečným vyšetřováním údajného „ruského vměšování“ do voleb, které vynesly do Bílého domu Donalda Trumpa, jinak nikoho nemůže překvapit.

Překvapující však naopak je, že se tématu chytila i britská televize Channel 4. Přinesla informaci, že se americké volební zásahy týkaly rozsáhlého seznamu zemí: Guatemala, Brazílie, Salvador, Haiti, Panama, Izrael, Libanon, Írán, Řecko, Itálie, Malta, Slovensko, Rumunsko, Bulharsko, Albánie, Srí Lanka, Filipíny, Jižní Vietnam a Japonsko (překvapivé je, že Levinův průzkum nezahrnuje “vměšování” USA v Rusku za znovuzvolení Borise Jelcina – pozn. red.), a cíli „skrytých intervencí“ Moskvy se stala Francie, Dánsko, Itálie, Řecko, Spolková republika Německo, Japonsko, Indie, Pákistán, Bangladéš, Demokratická republik Kongo, Venezuela, Chile, Kostarika a – Spojené státy. O Ukrajině, Gruzii a spol. se ovšem v britských médiím nesmí nadále ani šeptnout, Trump neTrump.

Mejdan bez konce

Pro nás je zajímavé, že americké tajné služby podle tohoto zdroje dodaly také 400.000 dolarů „československým organizacím, vedoucím „antikomunistickou revoluci“, které se později přeměnily na politické strany“. Bylo to nepochybně  mnohonásobně více, nemluvě o tom, že dolar tehdy a dnes měl násobně jinou hodnotu. Lépe pak pochopíme pověstný „život hrdinných disidentů“ kolem Václava Havla, jak o něm – také zrovna shodou okolností právě nyní – mluví ve své nové knize bývalá Havlova milenka Jitka Vodňanská. Překvapivě o tom v recenzi (lidovky.cz) píše dokonce významný „kavárník“ Petr Zídek:

„Svět disentu, jak ho Vodňanská líčí, odpovídá, snad navzdory autorčině úmyslu, lidovému stereotypu o bezstarostném životě elity. Večírek střídá oslavu, nakupuje se v Tuzexu, jedí se francouzské sýry, alkohol teče proudem. StB dokáže být občas nepříjemná, ale většinou je pouze směšná. V disidentském ghettu se mají všichni rádi, pomáhají si a navštěvují se na svých chalupách. „Uprostřed soudržné rodiny chartistů jsem si vůbec neuvědomovala, jak se žilo okolo,“ píše Vodňanská.“ 

Kde jsme se to ocitli?

V Rusku právě probíhá vzrušující mistrovství světa ve fotbale. Není ani tak podstatné, která země zvítězí. Některá určitě – pokud se šampionát dohraje. To totiž není úplně jisté. Nejzajímavější proto bude, jak dopadne souboj amerických, britských, německých a dalších tajných služeb s těmi ruskými. Jakou provokaci (třeba prostřednictvím Ukrajiny), teroristický manévr či cokoli podobného tajní vládci Západu provedou, nebo zda se jim nic podstatného provést nepodaří. To je hlavní otázka „mistrovství světa“ –  zástupné války před vypuknutím té skutečné, „horké“.

Ti, kteří tvrdí (a dokazují), že žijeme ve světě pouze zdánlivých demokracií, v nichž o všem podstatném nerozhodují volby, ale neviditelné nitky tajných služeb a astronomické peníze nevolených, kteří je neviditelně z pozadí řídí, mají zesměšňující nálepku „konspirační teoretici“. Jak opět vidět, jde o praxi, nikoli teorie. Občas se totiž stane, že někde něco nevyjde, něco „praskne“, vloudí se chybička. Tentokrát se toho jen poskládalo více vedle sebe. A nám to umožňuje lépe spatřit a pochopit, kde (a jak) jsme se to po roce 1989 (respektive 2004, vstupem do EU) skutečně ocitli. Euro-americký ráj to napohled.

Ještě je naděje

Ta naše současná Poche-aféra je ve všech těchto srovnáních sice samozřejmě  směšnost – ale příznačná. Protože celek se skládá z detailů. A tato naše vládní „patálie“ Babiš – Hamáček nám může sloužit jako drobounký úlomek z holografické desky –  v němž je vždy zobrazen celek. A tak přestože je úplně jedno, jak to celé dopadne, současně je to velmi důležité. Holografický test.

Už fakt, že jej můžeme sledovat v přímém přenosu, je pozoruhodný. Dokládá, stejně jako třeba loď francouzské neziskovky s nákladem invazních druhů, která nesměla zakotvit v italském přístavu, že ještě je naděje. Že má smysl snažit se každodenními drobnými činy o záchranu našeho světa, byť proti našim obyčejným lidským starostem a radostem stojí protivník (a jeho zdejší přisluhovači), jehož moc a síla jsou daleko větší, než vůbec tušíme. Má skvělou organizaci a „dokonalý“ plán. 

A chvála Bohu (z definice) nevěří, že žádný plán (s výjimkou Stvořitelova) nikdy nevyjde. 

 

Zdroj

Diskusní téma: Tajní makají. Ti, kteří prohráli parlamentní a prezidentské volby, se ve spiknutí s tajnými službami a médii snaží rozvrátit již beztak chatrný systém vládnutí.

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek